Hodinky nebo holínky? Vždyť ono je to jedno, viď?!, dobírá si mně vždycky táta, když motám dva pojmy dohromady, něco na způsob míchání hrušek s jabkama. Jenže v případě COACHINGU = KOUČINKU je to jedno opravdu. Jedná se o jeden pojem, a pokud někdo cítí lépe variantu A, tak jiný dává přednost B. Mně je to jedno. Tak dnes o něm budu psát třeba hezky česky.

Jak to začalo?

Měla jedna paní problém. Říkejme jí třeba Helena. Problém ji hodně trápil, ubíral energii a v dohlednu nebylo nic, co by jí vysvobodilo z kruhu, ve kterém se ocitla. Paní Helena přemýšlela, co bude dělat, jak to vyřeší, ale postupem času ji začalo docházet, že je to celé strašně zamotané a sama si s problémem neporadí. Zašla tedy za odborníkem a všechno mu svěřila. Ten jí vyslechl, chápavě, a občas nechápavě, pokýval hlavou, Heleně se ulevilo, že mohla někomu říct, jak se cítí, a odborník jí na oplátku poradil, ať udělá to a to.

Helena šla domů v o poznání lepší náladě, svět jí najednou připadal jako docela dobré místo k životu a ramena jí klesla úlevou dolů. Myslela si, že nechala problém u odborníka. Ten ho po jejím odchodu, kopnul do kouta. Blbé na tom je, že naše neřešené problémy mají tu moc si nás najít, takže i ten Helenin si ji zase našel, a tak se Helena cítila za čas zase mizerně. Ale proč?

Vysvětlení je jednoduché – Helena si prostě myslela, že stejně jako když jí bolí hlava, dojde si k lékaři, on ji prozkoumá a napíše lék. Ten se jen zapije a pak je dobře. Úsilí Heleny tu bylo nepřímo úměrné výsledku. Vlastně neudělala skoro nic, jen navštívila lékaře a zapila lék.

Na běžné lidské problémy žádné pilulky ani instantní rady neplatí. Nikdo nemůže vidět do vaší hlavy, nikdo nemůže znát vaši situaci lépe než vy a tak vám také nikdo nemůže lépe poradit, než vy poradíte sami sobě. Jenže v situaci, kdy řešíme svoje osobní záležitosti, jsou zapojeny emoce, díky nimž máme naprosto blokovanou tu část mozku, která by měla reagovat rozumně. Naše schopnosti jsou v takových situacích omezeny jen na reakce, které jsme se od dětství poctivě učily. Také nám pomáhají dostat to, co chceme a hlavně druhé tam, kam chceme.

Bohužel pro nás, tyto vzorce nám možná platily doma, ale mimo rodinu na jiné lidi platit nemusí. Střetnutí s člověkem, který nám to prostě „nežere“ přináší vždy napětí. Pro někoho je to výzva k zamyšlení nad sebou, pro někoho je to důvod k jejich obviňování.

Koučink je účinná metoda, jak s problémem zatočit, a to jednou provždy. On totiž vlastně ani s problémy jako takovými nepracuje, prostě je ignoruje. Pro koučink je důležité to, čeho chceme dosáhnout, a to je často to, čeho se nám nedaří docílit způsoby, které máme naučené. Pomáhá nám s hledáním nové cesty, která nás tam dovede. Takže sečteno podtrženo, nejdřív se zjišťuje, co chcete a pak jak to dostanete. Zní to úplně jednoduše, ale může to být docela zapeklité, právě v těch emočně vypjatých situacích, což jsou vlastně všechny, ve kterých věci nejdou podle našich představ.

Jako třeba příklad paní Marcely, která dělala sekretářku pro jednu advokátní kancelář. Práce jí šla pěkně od ruky, líbilo se jí, že se vše naučila krásně stíhat a ráda si občas přečetla i nějaký ten příběh ze soudní síně, což jí děsně bavilo. Jenže časem si začala uvědomovat, že se v práci necítí tak spokojená, jako dřív. Práce už jí tolik „nedávala“, jak se často říká.

Rozhovor s koučem, kterého jí doporučila kamarádka, začal tím, že si Marcela stěžovala na práci. Na to, že ji nebaví, jak je to pořád stejné, a že by chtěla nějakou změnu. Jejím problémem je sehnat někde lepší práci, kde se bude cítit více využitá, ale nevěděla si s tím rady. Kouč Marcelu chvíli poslouchal, pak jí položil několik otázek, které ke koučinku neodmyslitelně patří a po nějaké době Marcele svitlo. Práci vlastně ani tak moc měnit nechtěla, ale zjistilo se, že to bylo zrovna v době, kdy si její sousedka koupila nové auto, na které by ona sama prostě neměla. Marcele došlo, že by jen chtěla mít za svoji odpovědnost více peněz. To způsobovalo, že se cítila mizerně při práci, která jí kdysi bavila. Její cíl byl nalezen – vyšší plat.

Společně s koučem ještě hledali cesty, jak si o lepší peníze říct a tak se stalo, že bez „řešení“ problému – chci jinou práci – se našla pravá příčina její nespokojenosti a také nový cíl. Chci jinou práci, totiž ne vždy musí znamenat, musím změnit práci, která mně kdysi bavila. Občas je možné najít řešení i na místě, kde bychom to nejméně očekávaly. Takové řešení jsme schopni najít, až ve spolupráci s někým, kdo nám pomůže se od problému oprostit a skutečně vidět, co fakt chceme, abychom byli spokojení.

Kdyby se ten pravý cíl nenašel, Marcela by se prostě dál soustředila na hledání nové práce, změnila by místo, ale pocit uspokojení by se zřejmě nedostavil. Místo toho, prací na sobě získala o něco více sebevědomí a hlavně odvahy o vyšší plat požádat. A jí se opravdu podařilo přesvědčit šéfa, že stojí za to, platit jí víc.

Koučink, zejména ten systemický, pracuje s myšlenkou, že každá rodina či jiná jednotka (pracoviště, tým, čekárna atd.) pracuje podle zavedených pravidel – systémů, které se ustálily jako nepsaná pravidla a ti, kteří patří do jednotky, se podle nich chovají. Není jednoduché takový systém narušit, ostatní totiž, když se odchýlíte od vaší běžné reakce (té, na kterou jsou od vás zvyklí), mohou reagovat zmateně, více či méně překvapeně, ale hlavně se většinou budou snažit vás dostat zpátky do starých a zajetých kolejí.

Proto je tak velice těžké např. opravdu trvale zhubnout. Dáte-li se cestou instantního řešení, nasadím dietu, zhubnu a pak si dál budu žít svůj život, tak se dostanete jen k vyšší váze, protože jojo efekt vás vyšplouchne. Navíc, ostatní jsou ochotní tolerovat, že po určitou dobu držíte dietu, pokud byste však zahlásili, že ode dneška žádné hamburgery, tak to může dost naštvat vaši kamarádku, která na ně s vámi tak ráda chodí, a která udělá maximum pro to, abyste na ně spolu zase zašly. „Ale no tak, pro jednou tě to nezabije, nebo co blbneš, přece nechceš být vychrtlá jako ty modelky, vždyť to není ani hezké.“ Možná vám to něco připomíná nebo si dosaďte jiný příklad.

Třeba já jsem před několika lety přestala kouřit. Moje okolí to jakžtakž akceptovalo, i když náznaky viz. výše jsem samozřejmě zaznamenala, ale opravdový boom odporu nastal ve chvíli, kdy jsem přestala i pít. To už bylo na moje okolí moc, jakou si se mnou pak mají užít zábavu, když se s nimi ani nenapiju? Vidíte, jak jsem pro ně byla důležitá – nebavilo je pít samotné, se mou si to více užili, patřila jsem do jejich systému slasti a najednou jsem jim to chtěla kazit.

Jenže tohle jsou jen takové jednoduché systémy, které se týkají nás a našeho stylu života, horší je, když se zaměříme na systém rodinný, pracovní atd., kde jsou hlavními aktéry lidé. Tam už je to jiné „maso“. Většinou chceme, aby se druhý choval jinak, než se chová, protože jeho současné chování se nám nelíbí. Nelíbí se nám, že si s námi manžel nepovídá, že nás šéf v práci přehlíží, že nám tchýně příliš zasahuje do života a moc bychom si přáli, aby se změnili a začali dělat to, co my po nich vlastně chceme. Někdy prostě ani sami nevíme, co by se mělo změnit, ale víme, že něco by mělo být jinak, protože tak, jak to je teď, nám to nevyhovuje.

Tak se hodně z nás zbytečně trápí, v manželstvích, která nás neuspokojují, v zaměstnáních, kde nás dostatečně neocení, ve vztazích a životech, které nám nepřinášejí radost. Protože kdyby se NĚKDO/NĚCO změnilo, tak my bychom pak přeci také byli takoví, jak od nás druzí očekávají. Oddanými partnery, výkonnými pracovníky či jen spokojenými uživateli daru života.

Smutné na tom je, že pár geniálních terapeutů, kteří se zabývali tím, jak v rodinách funguje komunikace, přišlo na to, že není potřeba pracovat s celými rodinami, všemi členy či těmi nejvíce problémovými osobami, ale vlastně s kýmkoliv z nich, protože i jeden člověk jako jeden článek toho rodinného systému má tu moc ovlivnit chování a reakce ostatních. Smutné je to proto, že už nemůžete brečet nad tím, jak je ten druhý nemožný a že se s ním prostě nedá vůbec bavit, protože ta odpovědnost je vlastně i vaše. Pokud vám něco nevyhovuje na chování druhého, změňte to svoje a ostatní na tu vaši proměnu budou muset dříve či později reagovat.

No jo, to se mi to řekne, změňte se, ale jak a co má člověk vlastně změnit, tak aby to vedlo k výsledku, který si představujeme? A hlavně, jak to potom ustát, abychom nepodlehli tlaku okolí a nezabředli do starého způsobu jednání? Kouč vám může hodně pomoci. Spolu s ním budete hledat, co je tou změnou, která bude pro vás dost dobrá a co pro to, aby nastala, budete muset udělat a také jak. Hlavní práce bude samozřejmě na vás, a protože každá změna „bolí“, nebudete to mít lehké. Odměnou vám budiž, že změna pak bude trvalá.

Z kruhu rodinných terapií se tato metoda v 90. letech rozšířila i do prostředí firem a těší se stále vzrůstajícímu zájmu manažerů a všech, kteří se chtějí dále rozvíjet a pracovat na sobě. Koučink poskytuje totiž taková na míru šitá řešení, která si s pomocí kouče sami ušijete. A možná ani nebudete věřit tomu, že kouč může být úplný laik v oboru, ve kterém pracujete, a přesto vám může být užitečný. Jak jsem psala výše – kouč pracuje se systémem, ve kterém se pohybujete a vy jste přeci ten odborník, nebo ne?

Lednový měsíc je takový divný měsíc a je na něm zajímavého vlastně jen to, že je první v roce, a že si v něm lidé stanovují různá předsevzetí, která se snaží více či méně dodržovat. Předsevzetí je vlastně takové toužebné přání, aby se něco změnilo. Přeji si, aby se vám podařilo si ta svoje předsevzetí splnit. Pokud to myslíte opravdu vážně a chcete se změnit, ale pořád jste takoví nejistí, co vlastně a jak, tak zavítejte ke koučovi. Lepší než utratit několik stovek za kartářku, která Vám řekne, co se v budoucnu stane, je objednat se na koučování a mít možnost svoji budoucnost ovlivnit k obrazu svému.