Myšlenky jednoho mého dne, které jsem volně zaznamenala. Jeden si může udělat svůj obrázek, s jakým „bláznem“ má co do činění. Jaký dopad na člověka má osobní rozvoj a dá se žít bez toho?
Dneska se stalo tolik věcí, že jsem se rozhodla se o ně podělit.Přes den chodím do své mini zahrady a mluvím s rostlinami, které tu mám. Přemítala jsem o tom, jak se můj způsob pěstování mění a jak upouštím od takového toho klasického „do řádků srovnaného“ pěstování k principům pěstování „volným rozhozením“ (různých semen na jeden záhon). Máme tak doma daleko větší úrodu s o dost menším úsilím. A dneska ráno, tohle zjištění přišlo jako zpráva z mojí zahrady. Je to taky poprvé, co jsem to letos vyzkoušela.
Líbí se mi, jak si rostliny vzájemně pomáhají. Třeba jen tím, že každá je tím, čím je. A okurka se tak nesnaží být cibulí.
Když přišla domů ze školy moje druhá dcera, ptala se, kolik je mojí babičce, její prababičce. Bude jí za pár měsíců 90. Po chvilce mlčení mi povídá: „Mami, jestli mi bude jako babičce, tak se dožiju dalšího století. V roce 2100 mi bude 91.“ Říkám si, teda to je věc, fakt, moje dcera se třeba fakticky dožije dalšího století. Co bude v tý době asi za svět?
Moje první dcera chodí domů s jinou náladou. Komplikovanou, jako její životní období. Stěžuje si na všechno, na školu, na systém, na to, jaké kraviny je ve škole učí. Že takhle si teda ten gympl nepředstavovala. A já jí rozumím. Potřebuje trochu méně stereotypů.
Přece divočina si najde cestu všude, tak proč není legálně možná i v obyčejný škole?
Jo, já to vím, proč… jenže rozvíjení tý myšlenky, je víc smutné než veselé.
Dnešní den jsem taky celý strávila v kuchyni. Nechtělo se mi ven a chtěla jsem si užít den „jen jsem a dýchám“. A tak byl koláč z jablek, řepový karboše, masíčko na česneku, a dip s opečeným chlebem. Děti u stolu mi říkaly, že když jedí moje jídlo, cítí se jako v ráji. Ty jo, kdo má víc?
Večer jsem zase chtěla „jen být“. Ráda se dívám na dokumenty o přírodě nebo o vesmíru a Netflix nabízel Davida Attenborougha a jeho „A Life on Our Planet“. Pár minut dokumentu a mě už ani nepřekvapilo, co tam tenhle 94letý přírodovědec ukazoval. Na příkladech toho, co už se teď děje v přírodě, předpovídá, jak bude po dekádách, od roku 2030–2100, vypadat naše planeta.
No, nic moc.
Vzpomněla jsem si na své zestárlé druhorozené dítě v roce 2100 a snažila se představit, jaký to pro ni bude život.
No, nic moc, podruhé.
Pan přírodovědec nabízí i řešení – obnovovovat různorodost druhů v přírodě a přestat brát prostor divočině. Je to nezbytné pro naše další přežití. Planetu roku 2100 svému děcku fakt nepřeju.
Já třeba od dětství miluju přírodu. Ostatně mají to tak i jiné děti. Chytilo mě za srdce, jak v Holandsku pěstují vychytaně zeleninku a měla jsem velkou chuť se tam rozjet a učit se to od nich a dělat to samé tady u nás. Skončilo to tím, že péče o naši zahrádku mi zatím stačí. Říkám si, že každý by měl mít šanci dělat takovou práci, ve které je dobrý a baví ho to. A já se na poli zahradničení zatím necítím nijak jistě.
O mnoho jistěji se cítím v oblasti péče o lidské příběhy. Pomáhám lidem pečovat o jejich příběhy jako o jejich osobní zahrady. Objevujeme semínka darů, která jsou nejsilnější a mají tak větší naději na úspěch v přirozeném výběru.
Pečuji také o vzdělávací studio EMA a jeho průřezovým tématem je letos: Příroda a zahradničení. Právě mě napadlo, o čem bude další newsletter. Přála bych si, abychom v našich dětech zaseli semínka pro spolupráci a lásku k přírodě, pro angličtinu, aby měly přístup k rozmanitým informacím a pro respekt k sobě, protože jeden nemůže dělat všechno. Tak jako ten dokument, ve kterém se tolik lidí různých profesí spojilo, aby mohl vůbec vzniknout. Protože jeden sám člověk by to nedokázal.
Vidím, jak jako lidi, jeden druhého potřebujeme. Také zvířata a rostliny. Jejich různorodost je otázkou přežití nejen jejich, ale i nás lidí a také celé planety.
Přemýšlela jsem o tom, jak se teď často ozývá, že nějaký politik či strana rozděluje společnost. Že by místo toho měl národ stmelovat.
Tyhle schopnosti měli jen silní vládci a jejich lid se často spojoval i jen za jediným účelem: přežít to s ním.
Takové silné vůdce podle mě máme i teď.
Rozdělenost je něco, co je nevyhnutelné. Jing a Jang jsou kámoši jen díky tomu, že jsou rozdělení. Dobro a zlo jsou dvě největší tvořivé síly. Jedna tvoří zlo a druhá dobro. Tyhle síly je potřeba nejdříve stmelovat v každém z nás a vytvářet harmonii zespodu. Od jednoho člověka k druhému. Nečekat jen na vůdce. Toho máme všichni v sobě a může rozhodnout, co se letos zaseje. Může se pustit do úpravy své vnitřní zahrady, takové, která ho bude živit bez ohledu na okolnosti. Pěstovat harmonii protikladů jako přirozený způsob udržení života.
A že ve školách není divočina? Ale ona je. Je v učitelích. Vidím ji v každém učiteli, který místo osnov předává hlavně sám sebe.
To je ta pravá divočina a škola života, ve které se děti nejlépe naučí, mezi kým vyrůstají a kde má cenu sázet a kde ne.
Taky bych si přála spolupracovat více s firmami, které se věnují něčemu, co je v souladu s přírodou, vyvíjejí udržitelnost nebo jen mají otevřenou mysl a oči. A protože různost je otázkou přežití osloví mě i firma, která se touhle cestou ještě nevydala a chtěla by. Jestli tohle čtete, a pokud je vám blízké, jak přemýšlím o věcech kolem nás, je dost pravděpodobné, že si sedneme.
Já miluju svoje klienty a nepotřebuju nutně souhlasit se vším, co dělají. Ale udělám maximum pro to, abych ten jejich příběh a vnitřní zahradu pomohla kultivovat i směrem k divočině, která jediná nám dává šanci na přežití. Není hned nutné myslet na nejhorší, když se řekne divočina. Naopak, představuju si tu úplně nejbizarnější divočinu v jiném světle.
Jak divoký můžou být moje představy, když se řekne radost?
Který semínka příští rok už nezaseju?
Já teda rozhodně organizování práce druhým lidem. Tohle pole se po těch 6 letech vyčerpalo a musí si jít lehnout ladem. V říjnu dávám prostor ladu a ladím se, jak dál využiju svoji tvořivou sílu.
A jak ji plánujete využít vy?
P. S. Nově nabízím koučink i po telefonu nebo online.